Májové počasí si s námi hraje, a tak není od věci vyrazit na akci, která je pod střechou. Já se vydala do skleníku Fata Morgana na motýly. Stihla jsem i toho největšího na světě. Je to vážně „macek“.
Do pražské botanické zahrady v Tróji chodíme během roku často, hlavně na procházky. Ale nic se nevyrovná místním výstavám, především té motýlí. Byli jsme tam včera a zážitek je to neuvěřitelný. Bála jsem se, že už žádní motýli nebudou, ale opak je pravdou. Výstava trvá až do 10. května a z kukel přivezených z Anglie se motýli rodí průběžně. Výstava je moc pěkná, ale jako vždy jsem byla docela nepříjemně překvapená nedisciplinovaností návštěvníků. Na mnoha místech je viditelně, a to nejen česky, napsáno, že se na motýly nesmí sahat. Jenže ruští návštěvníci se chovají jako vždy. Takže s gustem motýly usazené na římse u obvodové zdi skleníku různě rozcvrnkávali, aby otevřeli křídla. Vrcholem bylo, když nutně potřebovali motýlí křídla přejet prstem. Neodradilo je ani upozornění v jejich rodném jazyce. Takže se pro případnou návštěvu obrňte trpělivostí a nenechte si ten skvělý zážitek nikým pokazit.
Bylo tam spousta otakárků a babočků , ale nejvíc se nám líbit motýl s největší plochou křídel Attacus atlas. Tento noční martináč běžně poletuje v jižní Asii a rozpětí křídel má až 30 cm. Kdybych ho potkala někde v přírodě, asi bych se mu zdaleka vyhnula. Pohled na jeho obrovské chlupaté tělo budí respekt.
Krásně okatou kresbu má na spodní straně křídel babočka rod Caligo. Říká se mu soví motýl. Poletuje, i když je pod mrakem.
Babočky rodu Morpo naopak slunce milují. Líhnou se ze světle zelených kukel a mají nádherně kobaltově modrá křídla. Teď už vím, kde berou módní návrháři inspiraci.
Takový ibišek by se mi doma nebo na zahradě taky líbil.